aktivity / Činoherní studio Bouře / režie
Narodil jsem se v roce 1947. Moje máma byla tanečnice a choreografka a strýc divadelní režisér. Tam odněkud se pravděpodobně vzaly mé divadelní geny, které vykoukly už na gymnáziu, kde jsme měli divadelní soubor, ve kterém hráli Jana Šulcová, Slávek Jandák, Radan Rusev a další. S nimi jsem se později také hlásil na DAMU, ale neuspěl jsem. Na gymnáziu jsme měli francouzštinu, která mě bavila a tak jsem začal studovat na fakultě tlumočnictví a překladatelství. Ve té době zakládal režisér Otomar Krejča Divadlo Za branou a nabídl mně roli v prvním představení Maškary z Ostende. V divadle Za branou jsem zůstal až do roku 1972 kdy bylo úřední mocí zavřeno. V témže roce jsem promoval a jako herec dostal angažmá v divadle v Karlových Varech. Po roce jsem odešel do divadla v Českém Těšíně, kde jsem začal hrát velké role (Val v Sestupu Orfeově od T. Wiliamse, Dromio v Komedii omylů W. Shakespeara, Kočkarev v Ženitbě atd.) V roce 1980 mně bylo, společně s mojí budoucí ženou, nabídnuto angažmá v Šumperku. Tam se nám narodila dcera Kateřina, která pokračuje v rodinné divadelní tradici (Ošklivka Katka ve stejnojmenném seriálu). Divadlo mě umožnilo divadelní režii na JAMU v Brně a nabídlo mně post režiséra. Začal jsme překládat divadelní hry z francouzštiny (přes 80 přeložených a z velké většiny hraných titulů) a chorvatštiny, kterou jsem se naučil v Dubrovníku, kde jsem 10 let o prázdninách hrával na festivalu s chorvatskými herci. V Šumperku v té době vznikali inscenace, které měly celorepublikový ohlas: Léto, Ďábel proti Bohu, Dvě noci s dívkou…S poslední inscenací J. Topola jsme byli několikrát v Praze, kde se mně dostalo pro mě snad největšího ocenění. Po představení autor prohlásil, že to byla nejlepší realizace jeho textu (stejnou hru režíroval Otomar Krejča v Divadle Za branou, kde jsem jí považoval za jednu z nejlepších inscenací). Do Šumperka jsem zval jako hosty významné české herce: pana Trojana, Ráže, Pyška, Haničince, Vyskočila…a sám jako režisér začal hostovat v dalších divadlech (Hradec Králové, Opava, Jihlava, Příbram) V Českých Budějovicích, kde jsem během deseti let inscenoval 12 her mně bylo nabídnuto angažmá. Bohužel právě v době, kdy šumperské divadlo hořelo. Nedovedl jsem si představit, že bych divadlo, které bylo po revoluci některým lidem ve městě trnem v oku a bylo záměrně zapáleno, v této situaci opustil a tak jsem nabídku odmítl. Našli jsme provizorní sál, který jsme upravili a začali v něm hrát, čímž jsme šumperské divadlo prakticky zachránili. Byla to nejplodnější a asi nejšťastnější doba mého života (Hamlet, Othelo, Ifigenie, Maryša, Cyrano...) V roce 2000 byla mojí režií Našich furiantů otevřena budova nového divadla a já dostal druhou nabídku na angažmá do Č. Budějovic, kterou jsem přijal. Text hry P. Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, který jsem tam režíroval mě zaujal natolik, že jsem ho přeložil do francouzštiny a později byl ve Francii a Belgii několikrát uveden. V Paříži jsem se stal členem SACD (Svaz dramatických autorů). Odešel jsem do Prahy a za podpory francouzského velvyslanectví založil Studio Saint Germain, jehož programem bylo uvádět výhradně francouzskou dramatiku. Do francouzštiny jsem také přeložil hru V. Klimáčka Komunizmus, kterou jsme právě teď začali v Paříži zkoušet, a ve které mně byla nabídnuta jedna z hlavních rolí. Hrál jsem v řadě francouzských filmů (Manipulace, Jean Moulin, Chateaubriand, oskarovém Edit Piaf…) To vše mně umožnilo setkat se osobně s C. Confortesem, Marion Cotillard (Edit Piaf), G. Becaudem, Jean -Louis Trintignanem, L. Wilsonem a dalšími)
S Véronique Olmi jsem se seznámil v Paříži a jako první přeložil její hru Matylda, která se v Praze hrála v divadle Ungelt s J. Bartoškou a Z. Bydžovskou. Později jsem přeložil její Sumo, Rozchod a Jenom život. Hry V. Olmi jsou velice komorní příběhy očividně inspirované jejím vlastním životem a jsou v nich vždy zajímavé herecké příležitosti. O jejich ději je těžké něco dopředu říkat protože by se tím oslabil jejich možná nejsilnější prvek, překvapivé zápletky a situace. To je také případ hry Jenom život. Dva manželé, kteří se za dramatických okolností rozešli, se po dvanácti letech, za ještě dramatičtějších okolností, překvapivě setkávají. Těžko o hře něco dalšího prozrazovat, aniž bychom diváka připravili o nevšední zážitek, být přítomen příběhu, který dokáže napsat Jenom život. Snad jen to, že jde o mimořádně zajímavou hru plnou, překvapení absurdních situací a humoru, jejíž kvalitu jistě podtrhne zdařilá inscenace a obsazení členů Národního divadla Antonie Talackové-Barešové a Igora Bareše do hlavních rolí.